Filosofie pro život: Hédonistická filosofie Aristippa z Kyrény

Text: Marek Vodička
 Vyšlo v bookazínu Dobromysl

Ve dvou z předchozích dílů našeho seriálu Filosofie pro život jsme se zabývali učením antického řeckého filosofa Epikúra (341–270 př. n. l.), podle něhož byla nejvyšším cílem lidského života blaženost (ataraxia), tj. jakási klidná „neotřesitelnost“, jíž můžeme dosahovat pomocí moudrého nakládání se slastmi a minimalizováním strastí (strachu, bolesti) v našem životě. I v dnešním díle se zaměříme na dalšího řeckého „obhájce požitkářství“. Je jím Aristippos z Kyrény (435–355 př. n. l.), Epikúrův předchůdce a žák Sókratův. Uvidíme, že tento myslitel jde v prosazování čistě hédonistického způsobu života ještě dále než Epikúros, avšak zdůrazňuje, že takto můžeme žít pouze za předpokladu, že zůstáváme svrchovanými vládci nás samých a nenecháváme se slastmi ovládat.

Z Aristippových spisů se nám bohužel nedochoval ani jediný, takže i v tomto případě, stejně jako u Epikúra, nám poslouží pouze spis Životy, názory a výroky proslulých filosofů od řeckého historika ze 3. století n. l. Diogena Laertia. Na rozdíl od Epikúra, v jehož případě Laertios přikládá tři autentické listy, v nichž je poměrně podrobně vyloženo jádro Epikúrovy filosofie, nám Laertios v kapitole o Aristippovi předkládá spíše soubor historek, které se o tomto řeckém filosofovi ve starověku tradovaly, sadu výroků, u kterých nelze ověřit, zda je lze skutečně připsat Aristippovi, a stručnou charakteristiku filosofického názoru, kterou však Laertios připisuje spíše Aristippovým žákům (škole kyrenaiků) než Aristippovi samotnému. Přesto se z této kapitoly můžeme dovědět mnoho zajímavého a také poměrně zábavného, protože podle Laertiova popisu byl Aristippos celkem vychytralým obhájcem názoru, že žít dobrý život znamená zkrátka žít příjemný život se vším, co to obnáší, a že není žádný důvod, proč se za tento názor stydět či mít nějaké morální výčitky, neboť takový život je sám o sobě morálně dobrý.

První náznak této Aristippovy povahy lze spatřit již v tom, že ačkoli byl jeho učitelem Sókrates, který razil krédo, že za výuku filosofie by si filosof neměl nechat platit, si Aristippos za své učitelské služby platit nechával, a to velmi slušně. Na svou obranu uváděl, že „Je to zcela správné, neboť i Sókratés, když mu lidé posílali obilí a víno, bral si z toho trochu a ostatek vracel, neboť měl za pokladníky první Athéňany, kdežto já mám Eutychida, jehož jsem si koupil za peníze.“ Z peněz vydělaných vyučováním pak Aristippos údajně financoval svůj extravagantní životní styl plný drahých jídel a obcování s héterami (typem starověkých prostitutek, které bývaly vysoce vzdělané a žádané mezi zámožnějšími muži – vhodnějším označením, které používáme dnes, by tak pravděpodobně bylo spíše „společnice“ než „prostitutky“, ovšem hétery udržovaly s muži dlouhodobější styky, tudíž se zároveň jednalo i o jakési „nájemné manželky“; tím se lišily od „klasických“ prostitutek, kterým se říkalo pornai). Svým hýřením si Aristippos samozřejmě vynášel spoustu kritiky, která byla navíc ještě umocněná tím, že on sám byl filosof a filosofové mívali již v Řecku ve zvyku spíše nabádat ke střídmosti, odříkání a duchovnímu životu než k oddávání se tělesným slastem. Byl tedy tak trochu černou ovcí mezi svými kolegy. Na svou obranu však vynášel „typicky filosofické“ argumenty. Laertios například píše, že když Aristippovi kdosi vytýkal, že žije s héterou, řekl: „‚Zdali pak je nějaký rozdíl mezi domem, v němž kdysi bydlelo mnoho lidí, a domem, v němž nebydlel nikdo?‘ A když tázaný odpověděl, že ne, pokračoval: ‚A co mezi plavbou na lodi, v níž se už plavily tisíce lidí, a na lodi, v níž se dosud neplavil nikdo?‘ ‚Naprosto žádný,‘ odpověděl tázaný. ‚Není tedy rozdílu mezi ženou, které již užili mnozí, a ženou, které ještě neužil nikdo,‘ řekl Aristippos.“ Zda je takto výmluvné porovnání mezi domem, lodí a ženou na místě, necháme na uvážení vás, našich ctěných čtenářů. Jednou z héter, s níž Aristippos údajně obcoval, byla i Láis, korintská hétera, pověstná krásou i náročností. Těm, které tím Aristippos pohoršoval, prý pravil: „Já mám Láidu, nikoli však ona mne, je totiž nejlepší ovládat rozkoše a nepoddávat se jim, nikoli vůbec jich neužívat.“ A tímto krokem, vedoucím přes obcování s héterami, se již dostáváme k jádru Aristippovy filosofie.

Aristippos praví, že rozkoše, potěšení, slasti, zkrátka příjemné vjemy a požitky nás přitahují již od narození, stejně jako všechny ostatní živé tvory, a tím pádem jsou pro nás přirozené, a není proto třeba si je z jakéhokoli důvodu odpírat. Naopak, je dokonce naším cílem je vyhledávat, protože tak nám zkrátka velí naše přirozenost a té není radno se vzpírat, pokud chceme být šťastnými lidmi. Stejně tak nám naše přirozenost velí, abychom se vyhýbali strastem. Není tedy žádný důvod, abychom byli „morálně zásadoví“ a odpírali si jednoznačně některé rozkoše, protože např. neodpovídají společenským normám (jako bylo v Aristippově případě žití s héterou, nebo utrácení za luxusní pokrmy a pití – dnešním ekvivalentem by mohlo být např. udržování polygamních vztahů, záliba ve všemožném luxusu či cokoli jiného, co člověku přináší potěšení, ale společnost na to kouká skrz prsty). Aristippos tedy v tomto ohledu zastával princip, který by se dal jednoduše shrnout jako „ať si každý dělá, co je mu příjemné, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní.“

Nejen vzdorování rigidním společenským zvykům však bylo Aristippovým poselstvím, nýbrž i, a to zejména, učení o tom, že slast přestává být slastí, jakmile nad ní ztrácíme kontrolu a necháváme se jí ovládat. V takovém případě se slast přemění na strast a stává se něčím, čemu se máme vyvarovat. Schopnost sebevlády byla jedním z důležitých aspektů výchovy či vzdělání (v antickém Řecku měla tato dvě slova velmi podobný význam), které Aristippos poskytoval. Filosof má podle něj být vzorem dokonalé sebekontroly, která však nemá znamenat odříkavost a záměrné vedení chudého, bledého života. Naopak, filosof má aspirovat na udržování dokonalé rovnováhy mezi užíváním si života naplno a tím, že má tyto své radosti plně pod kontrolou. Tím se figura filosofa stává modelem dobrého života, tedy, v Aristippově případě, života žitého ve jménu potěšení a příjemnosti se zakoušením minima bolesti, strachu a jakýchkoli jiných strastí. Vláda filosofa nad sebou samým je však svrchovaným principem, který jemu samému zaručuje svobodu. Jeho schopnost sebevlády má být tak pevná, že kdyby byly odstraněny všechny zákony, žil by filosof stejně jako nyní, praví Aristippos. Učení se vládnout sobě samému je podle něj právě tím, co odděluje člověka od zvířat. Na otázku, čím se liší vychovaní lidé od nevychovaných, Aristippos odpovídá: „Právě tím, čím zkrocení koně od nezkrocených.“ Výchova, nebo též vzdělání, zde tedy hraje roli především jakožto prostředek ke „zkrocení sebe sama“, tj. k získání schopnosti vést takový život, jaký považujeme za nejlepší, resp. nejslastnější (protože dle stanoviska hedonistických filosofů je vždy to, co nás ve finále motivuje, právě slast – všechny naše cíle a úmysly jsou na ni v posledku převeditelné). V momentě, kdy tuto sebevládu ztratíme, se slast přeměňuje ve strast a my se stáváme otroky vlastních vášní. Proto Aristippos pravil jinochovi, který se zarděl při vstupu do domu hétery, že: „Není zlé vejít, nýbrž nemoci vyjít.“ Když by jinoch nedokázal opustit dům hétery, jsa příliš omámen jejími půvaby, byl by to důkaz, že již není pánem sebe sama, a že se stal otrokem své vášně k héteře. Proto také v jiném případě, když si na Aristippa jistý otec stěžoval, že si účtuje pět set drachem za výuku jeho syna, a že by si za takové peníze mohl onen otec pořídit otroka, odpověděl Aristippos: „Kup si ho a budeš mít dva,“ čímž měl na mysli otroka a otcova syna – nemá vzdělání či výchovu, není tedy člověkem, není tedy pánem sebe sama, nýbrž otrokem svých vášní. Svůj názor, že sebekontrola při užívání slastí je takřka definicí lidství, vystihuje Aristippos ve své odpovědi na otázku, zda je lepší být žebrákem či nevychovancem (resp. nevzdělancem), na níž odpovídá, že je rozhodně lepší být žebrákem, protože ten potřebuje peníze, kdežto nevychovanec to, co jej dělá člověkem – tedy výchovu neboli vzdělání, právě ono „zkrocení“ své vlastní (zvířecí) přirozenosti.

Tvrzení, že zkrocení sebe sama je charakteristickým znakem lidství, který člověka odděluje od zvířete, má potenciálně větší hloubku a důležitost, než by se na první pohled mohlo zdát. Přenesme se do dvacátého století a vzpomeňme si na známé vědecké experimenty behaviorálního psychologa B. F. Skinnera (1904–1990), kterými dokazoval existenci jevu zvaného operantní podmiňování. V těchto experimentech Skinner umístil laboratorní myši

do klece (jež později vešla do známosti jako „Skinner box“), v níž byla umístěna páčka, která na stisknutí způsobila, že do klece vpadla potrava – neboli odměna pro myš. Jakmile se myš naučila, že když stiskne páčku, dostane odměnu (což jí trvalo zhruba několik minut), vracela se k ní znovu a znovu a stále častěji. Chování, které způsobilo, že myš dostane odměnu (stisknutí páčky), bylo posíleno, tzn. šance, že se toto chování u myši bude opakovat, byla zvýšena.

Někteří psychologové se domnívají, že ani lidé nejsou z tohoto efektu vymaněni – podívejme se např. na princip, na jakém fungují výherní automaty. Náhodná výhra působí pro hráče jako odměna, která zvýší pravděpodobnost, že se hráč k automatu opět vrátí. Operantní podmiňování tak může být psychologickým mechanismem, které může zakládat některé závislosti. Spekuluje se také, že podobný princip používají sociální sítě jako Google, Facebook či Twitter k tomu, aby si udrželi své uživatele. Na rozdíl od myši si však člověk je vědom sám sebe a má patrně jistou míru schopnosti zadržovat či korigovat své jednání (ovšem i toto mnozí filosofové zpochybňují – otázka svobody vůle je jedním z věčných filosofických problémů, který nemá jednoduché řešení). V tom by mohla spočívat ona sebevláda, kterou Aristippos tak vyzdvihoval jakožto výsadní znak lidství oproti zvířatům. Z jeho pohledu bychom tak mohli snad i vynést na naše poměry poměrně přísné tvrzení, totiž že člověk, který se stane otrokem nějaké své vášně, tj. stane se na něčem závislý, přestává být člověkem a vrací se na úroveň pouhého zvířete.

Jistou naději v tomto ohledu však poskytuje jiný výzkum z roku 2015 (autoři Boivin, Piscopo, Wilbrecht, časopis Neuropharmacology, č. 97, říjen 2015, str. 404–413), podle nějž i krátký pobyt k prostředí, které je pro myš (potažmo pro člověka) kognitivně stimulující, tzn. prostředí, v němž může samovolně prozkoumávat a učit se novým věcem, může doslova přestavět odměnový systém v jejím mozku a tím ji obrnit proti drogové závislosti – v tomto případě byla myším podávána droga kokain. V této souvislosti se hodí zmínit myšlenku britského filosofa z 19. století Johna Stuarta Milla (1806–1873): „Hned po sobectví je hlavní příčinou, jež činí život neuspokojivým, nedostatek duchovní kultury. Kultivovaná mysl – nemám na mysli mysl filosofů, ale každou mysl, pro niž se otevřely prameny poznání a která se naučila v přijatelném stupni užívat svých schopností – nalézá zdroje nevyčerpatelného zájmu ve všem, co ji obklopuje: v předmětech přírody, v dílech umění, ve výtvorech básnictví, v událostech dějin, v cestách lidstva, přítomných i minulých, a v jejich výhledech do budoucnosti.“ (Mill, Utilitarismus, Vyšehrad 2011, přel. Karel Šprunk, s. 56–57) Výzkum z roku 2015 by mohl naznačovat, že právě duchovní kultura, o které mluví Mill, totiž určitá fascinace světem či výtvory člověka, může dobře chránit před vznikem těch závislostí, které mohou jednoduše vznikat např. z pocitu, že svět, potažmo život, je „nudný“ či „nezajímavý“ – stejně jako byl pro myši žijící v prázdné plechové kleci ve Skinnerově experimentu.

Na závěr bychom mohli porovnat názory Aristippa s názory Epikúra, se kterými jsme se již obeznámili v předchozích dílech našeho seriálu. Oba se shodují v tom, že strast a rozkoš jsou jedinými dvěma duševními stavy, které člověk zažívá. Vše, co prožíváme v naší mysli i těle, je v posledku převeditelné na tyto dva stavy. Rozkoš je podle Aristippa „mírný pohyb“ a strast „pohyb prudký“. Za cíl života vyhlašoval právě „mírný, ve vnímání přecházející pohyb“. Co však Aristippos rozuměl rozkoší se značně liší od toho, jak tomuto pojmu rozuměl Epikúros – podle Aristippa jde výslovně o rozkoš tělesnou, kdežto Epikúros učí o rozkoši v klidu, o jakémsi stavu bez jakéhokoli nepokoje, vznikajícím odstraněním veškeré bolesti. Tuto rozkoš vyhlašuje Epikúros za cíl života, Aristippos ji však nazývá jakýmsi stavem umrtvení, stavem podobajícím se spícímu člověku. Samotné odstranění bolesti není pro Aristippa rozkoší, stejně jako stav bez jakékoli rozkoše není bolestí. Oba stavy, rozkoš i bolest, totiž záleží, podle Aristippa, v pohybu, kdežto neutrální stav bezbolestnosti, který vyzdvihoval Epikúros, se mu zdá být opakem pohybu, tj. klidem (resp. „středním stavem“, jak ji nazýval). Tělesné rozkoše pokládal Aristippos za mnohem lepší než rozkoše duševní a tělesné bolesti za horší než bolesti duševní – proto se také provinilci jimi více trestají, tvrdil.

Na úplný závěr bychom Vám rádi popřáli, ať Vás život co nejméně trestá všemožnými bolestmi a strastmi a ať Vám naopak přináší co nejvíce příjemností a rozkoší, abyste si ho mohli plnohodnotně užít. Doporučujeme nalít si sklenku dobrého vína, neboť s tou se snáší všechno lépe – ovšem nezapomeňte zůstávat vládci Vás samých, neboť právě to Vás činí lidmi!

Autor je studentem doktorského programu Obecná antropologie - integrální studium člověka na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Bookazín Dobromysl vychází 4x do roka. Dostanete jej do své schránky a poštovné je ZDARMA. Možná jej také seženete v některých prodejnách tisku, ale upřímně řečeno, snažíme se v nelehké době povznášet vašeho ducha kvalitním čtením a výhodnější je pro nás i pro vás předplatné. Děkujeme!