Vědecké výzkumy stárnutí byly vždy nápadně spojeny se studiemi stárnutí na buněčné úrovni. I co se týče obrovsky zjednodušené buněčné úrovně (například různé výzkumy kožních buněk a jejich limitované schopnosti obnovování), vědomosti o stárnutí zůstávají extrémně primitivními a existuje spousta hypotéz, které často vylučují jedna druhou.

BUTTON-PREDPLATNE2Například Szilardova mutační hypotéza předpokládá, že poškozené šroubovnice DNA se shromažďují v buňkách a způsobují možnou dezaktivaci chromozomů a zánik buňky. Jiné výzkumy spekulují s faktem, že stárnutí způsobuje kumulace chyb při výrobě RNA nebo progresivní chyby při syntéze proteinů.

Byla předložena i teorie o shromažďování volných radikálů, které souvisejí se stárnutím (snižování aktivity peroxid dismutázy) a mohlo by způsobovat snižování odolnosti vůči jak intracelulárním, tak extracelulárním zraněním.br-6-2017-maketa

Nejenže všechna tato pozorování „vnitřního“ procesu stárnutí ignorují některá důležitá fakta (jako například nekonečnou reparační schopnost DNA nebo obrovské přebývající množství možných pořadí DNA), ale také zakládají své teorie na pozorování in vitro, tedy na fenoménech velmi vzdálených realitě stárnutí organismu jako celku. Místo toho by raději měla být pozornost věnována sledování regulačních procesů in vivo, které kontrolují funkce nejen specifických tkání, ale celého organismu: nervového, endokrinního a imunitního systému.

Specifické neurotransmitery a centrální nervová soustava jsou značně pozměňovány během vývojového procesu od dětství k dospělosti. Velká část pro stárnutí typických poruch endokrinního systému, jako například diabetes či poruchy funkce štítné žlázy, je také spojena se změnami přenašečů signálu, jako jsou třeba neurotransmitery, neurohorony a v neposlední řadě neuropeptidy.

Imunita řídí stárnutíshutterstock_128036039

Jednou z důležitých funkcí imunitního systému je zmírňovat proces stárnutí. Brzlík a další lymfatické tkáně podstupují již od období puberty postupné zakrňování. I další změny v imunitním systému jsou spojené se stárnutím – včetně redukce počtu T lymfocytů (a ještě více v jejich výkonnosti a funkčnosti) a snížení cytotoxické aktivity T lymfocytů. Proto je podíl výskytu rakoviny u postarších lidí pětkrát větší než u „normálních“ dospělých.

Změny neurotransmiterů, endokrinních funkcí a imunitního systému spojené s věkem jsou mezi sebou propojeny (například produkce hormonů štítné žlázy se snižuje s postupujícím věkem – tento proces patří mezi neuroendokrinní regulaci; změny citlivosti na glukokortikoidy nebo změny ve vylučování glukokortikoidů, které přímo ovlivňují citlivost imunitního systému – a tak dále).

Na proces stárnutí musí být pohlíženo jako na soubor buněčných a systémově fyziologických změn, které jsou vlastní lidstvu, a nesmíme sem zapomenout započítat i různá narušení prostředí, jež s tímto procesem úzce souvisejí. shutterstock_565287829Proces stárnutí zapříčiňuje, že se ve všech fyziologických systémech objevují nedostatky spojené s věkem. Nicméně velká část těchto nedostatků nemusí být nutně spojena s konkrétním omezením funkčnosti nebo dokonce jasně definovaným onemocněním.

Správně oddělovat primární příznaky stárnutí od příznaků onemocnění doprovázených stárnutím (sekundární příznaky stárnutí) se stává stále obtížnějším s tím, jak se prodlužuje délka života.

Průměrná délka života

Přestože sociálně-ekonomické změny ve vyspělých státech napomohly ke zvýšení průměrné délky života, nemáme žádnou jistotu, že by byl horní limit délky lidského života změněn, a není tady ani žádná reálná naděje, že by se na tom mělo něco změnit v budoucnu.

Biologické stárnutí lidského organismu postupuje neúprosně a jeho horní hranice jshutterstock_593116979e kolem 120 let, což je relativně stálý práh životnosti. Proto musí být zásahy do procesu stárnutí zaměřeny na regulaci procesů, které kontrolují funkce stárnoucího organismu – nervový, endokrinní a imunitní systém. V současné době není možné úplně zastavit buněčné stárnutí lidského organismu, stejně jako není možné ho „obrátit“.

Nicméně je tu spousta změn spojených se stárnutím, které jsou nevyhnutelně doprovázeny primárním stárnutím – a jsou tu i onemocnění spojená s věkem, jež představují definici „sekundárního stárnutí“. S rychle vzrůstajícím počtem vědomostí o komunikační síti v lidském organismu a jejím stále větším pochopením je nyní možné přímo stanovit některé z hlavních problémů spojených se stárnutím, které vedou k tak typickému snížení kvality života starých jedinců a ke snížení jejich hranice životnosti.

(…)

Text: MUDr. Jan Šula

Zajímá vás více? Celý text a mnoho dalších zajímavých článků, návodů, rad a tipů najdete v červnovém vydání Bylinky revue a novém rozšířeném speciálu Zdravé recepty, které vycházejí v pátek 2. června!fcb-banner-6-2017

objednatMagazíny si můžete výhodně předplatit ZDE a seznam trafik naleznete ZDE.